- Hospodářsko-správní
   - Vnitřní věci
     - Oddělení sociálních věci
   - Výstavba a životní prostředí
   - Školství a kultura
   - Stavební úřad
   - Tajemník

   - Radní
   - Komise RM

   - Zastupitelé
   - Výbory ZM
   - Usnesení ZM

Hospodářský život Rousínova a obcí přilehlých úzce souvisel s čilým ruchem na obchodní cestě mezi Brnem a Olomoucí. Projíždějící formanské povozy překonávající dlouhé vzdálenosti (do Polska, do Ruska i do Uher a opačně) se v Rousínově často zastavovaly, protože to byla poslední stanice před Brnem.

S ruchem na silnici souvisela i koncentrace řemesel, poskytujících služby povozníkům. Velmi zajímavým údajem je počet kovářů v Rousínově. Již v 17. století je uváděn počet 6 kovářů, přičemž obvykle býval v malých městech a vesnicích kovář pouze jeden. Dalšími řemesly sloužícími nejen povozníkům bylo kolářství, zámečnictví, sedlářství a další.

Dobudováním železnice v roce 1869 na trase Brno " Přerov nastal úpadek nejen povoznictví, ale důsledkem byl i odliv kapitálu spojený s odchodem velké části židovského obyvatelstva, které se podílelo na obchodním životě v Rousínově.

V 90. letech 19. století se pomalu začala rozvíjet výroba nábytkářská i zemědělská a s tím se znovu nastala potřeba zvýšit objem regionální dopravy.

Tyto potřeby možná motivovaly Tomáš Lepila, rodáka z Maref u Bučovic, k otevření kolářské dílny ve Slavíkovicích. Jeho živnost vznikla v roce 1887 a během prvních pěti let se postupně se její kvalitní služby rozšiřovaly od dodávek místním rolníkům po výrobu hospodářských vozů pro celé okolí. Výrobky Lepilovy dílny si získaly zákazníky díky přijatelné ceně a díky vynikajícímu řemeslnému zpracování.

Pro nedostačující prostory se nejprve dílna přestěhovala do jiných prostor ve Slavíkovicích a v roce 1911 začal Tomáš Lepil stavět novou dílnu u vlakového nádraží, ve které již byl oddělen provoz a kolářský od kovárny. Na počátku zde pracovalo 26 dělníků, během první světové války továrna zaměstnávala 60 až 70 zaměstnanců a hlavním výrobním artiklem byly sanitní vozy pro armádu a další dodávky vojenského charakteru.

V letech 1918 " 1920 se musely hledat nové výrobní možnosti. To už v továrně pracoval syn Tomáše - Bedřich Lepil. Byl to velmi šikovný muž, který od dětství projevoval zájem o práci v otcově firmě, vystudoval odbornou školu ve Vídni a jeho zájmem byly automobily. Shodou několika událostí se od roku 1920 začala v Lepilově továrně rozbíhat výroba zakázkových karosérií, zejména autobusů. Podnik se dobře rozvíjel, takže v roce 1930 zde pracovalo dokonce 260 osob. V roce 1932 postihl továrnu velký požár, který zničil sklad řeziva a část rozpracovaných karosérií. Při rozsáhlém požáru zasahovalo tehdy 60 hasičských sborů. Tato událost a současně hospodářská krize ovlivnily výrobu a většina dělníků zůstala bez práce. V roce 1935 náhle umírá Tomáš Lepil a ponechává své dědice v těžké době osamocené. Sílící dělnické hnutí, události roku 1938, okupace Československa a násilné připojení obcí k Rousínovu nedovolovalo příliš výrobu rozvíjet. Přesto tyto obtíže byl v roce 1939 postaven největší stěhovací vůz v Čechách.

Ve válečném období se výroba musela přizpůsobit zájmům říše. Výrobní náplní byly hlavně opravy a úpravy bojové techniky. Pouze několik zainteresovaných se podílelo během války na tajné výrobě několika zakázkových vozů, což bylo velmi nebezpečné.

Po válce zůstali ve vedení továrny bratři Lepilové a zapojili se do obnovy národního hospodářství, přičemž se stavěly lehké nákladní automobily a autobusy. Po válce se začaly vyrábět i vozy dlouho známé pod pojmem "Mandelinka".

"Vítězným únorem 1948" se naplnil čas i Bedřichu Lepilovi, který byl odvolán z funkce, a musel se i s rodinou vystěhovat. Sám Bedřich potom se synem pracoval na přiděleném pracovišti Karosy v Brně a později byl vězněn. Jeho bratr Josef byl z funkce odvolán o něco později a byl přeložen na jiné místo v rámci podniku.

Podnik v dalších letech řídili různí lidé, ale již se nikdy nevrátil ke svému věhlasu renomované karosářské firmy.

Přehled názvů podniku:
1187 " 1920 Tomáš Lepil " Živnost kolářská
1920 " 1935 T- Lepil a synové " Veřejná obchodní společnost
1935 " 1945 Lepilovy závody " Továrna karosérií Rousínov " Slavíkovice
1945 " 1948 Bří Lepilové a spol. " Továrna na karoserie Rousínov
1948 " 1954 KarosaTovárny na karoserie a vozy, n. p.
1954 " 1973 SVA " n.p. Praha
1973 " 1986 Praga " ZKG " ČAZ Praha
1986 " 1990 Rostroj Agrozet Rousínov " státní podnik
1990 " 1994 Rostroj Rousínov " státní podnik
1994 " Rostroj Rousínov " akciová společnost

Literatura:
Rousínov " dějiny a socialistická přítomnost( F. Čáda, J. Janák, S. Hladký, Muzejní a vlastivědná společnost Brno, 1982)
Karoserie Lepil aneb rousínovská historie ( Miroslav Gomola, Nakladatelství Gomola v Brně, 1998)

Počátky rousínovského nábytkářství můžeme klást do první poloviny šedesátých let 19. století. Od této doby se poznenáhlu měnil život Rousínova a celého okolí od samých základů. Avšak k nábytkářskému průmyslu vedla ještě dlouhá cesta.

V 50. letech 19. století nebyl podíl stolařských živností oproti jiným řemeslům nijak výrazný. Přímo v Rousínově působilo v roce 1851 pouze pět stolařských mistrů. V roce 1866 začal stolařskou živnost provozovat pozdější rousínovský starosta Jan Osolsobě, z jehož dílny po mnoha desetiletích vyrostl významný průmyslový závod. O dva roky dříve, v roce 1864, založil svoji živnost Ambrož Sedlmajer. I jeho živnost později přerostla ve významnou nábytkářskou továrnu.

Z profesního pohledu nemělo na Moravě nábytkářství vysokou úroveň. Nábytek se většinou dovážel z Vídně, pouze sedací nábytek z ohýbaného dřeva vyráběný v továrně bratří Thonetů v Koryčanech, ve Vsetíně a v Bystřici pod Hostýnem měl exportní úspěch v cizině. Pomalý rozvoj řemesla byl také způsoben nízkou kvalifikací pracovních sil.

Rousínov měl předpoklady pro rozvoj stolařství díky blízkosti vesnic, v nichž byly dobré pracovní síly a díky dostatku kvalitního dřeva z okolních lesů. Rousínov také brzy pochopil význam výchovy stolařského dorostu. Kladně mohla na rozvoj nábytkářství působit i blízkost železnice, která město spojovala s Brnem a dalšími odbytišti.

Vraťme se k osobě Jana Osolsobě. Pocházel z rodiny mlynáře, stolařem se vyučil u mistra Jana Růžičky, dědečka sochaře Jana Tomoly. Nejvíce zkušeností Jan Osolsobě nasbíral ve světě. Pracoval ve Vídni, v Temešváru, Petrovaradínu a Novém Sadu, v Bělehradě, potom v Rumunsku. Do Rousínova se vrátil v třiceti letech (1865) a rok později (1866) ohlašuje stolařskou živnost.

Práce ve stolařských dílnách byla namáhavá, většina prací se prováděla ručně bez pomoci strojů. V prašném prostředí dělníci pracovali od brzkých ranních hodin pozdě do noci při petrolejce. V roce 1910 zavedl jako první v Rousínově do stolařské dílny elektrické osvětlení Richard Osolsobě, syn Jana Osolsobě. První dřevozpracující obráběcí stroj byl v Rousínově zaveden na přelomu století " byla to ručně poháněná pásová pila.

Vedle Jana a Richarda Osolsobě byl nejzámožnějším stolařem Antonín Sedlmajer. Další stolařské dílny byly menší a pracovalo v nich méně dělníků. Největšího rozmachu dosáhl podnik Jana a Richarda Osolsobě zásluhou Richarda, který vnesl do podniku moderní metody řízení. Jejich podnik jako jediný z Rousínova vystavoval na průmyslové výstavě ve Vyškově v roce 1896, kde jeho výrobky sklízely velký obdiv. Majitelé své výrobky zdobil národními ornamenty a prodávali nábytek poměrně levně. V té době vrcholil bojkot německých firem a tím, že Osolsobě udeřili na národní struny, zajistili si dobrý odbyt svých výrobků.

Avšak podnik nebyl ušetřen pohrom. Požáry v roce 1901 a 1909 zničily podstatné části výroby. Majitelé však využili události k novému rozvoji. Vždy postavili dílny nové a větší a vybavili je novými stroji. Od roku 1910 měl podnik filiálku ve Vyškově.

V roce 1908 vyrostl firmě Osolsobě v Rousínově nový konkurent. Firmu si zde zřídili Karel Pilát a Leopold Šmídek z Brna, v roce 1910 k nim přistoupil společník Antonín Houdek a firma se přejmenovala na Tusculum, společnost s ručením obmezeným. V továrně byly stroje na parní pohon a do Rousínova přibyli noví dělníci.

Před první světovou válkou se výroba obvykle soustředila na objednané zakázky, během války se musely dřevozpracující podniky sdružit do tzv. Konsorcia, které podléhalo vojenské správě a vyrábělo zakázky pro armádu. V té době výroba velmi upadla. Po válce však nastal rozmach stolařské výroby, nábytkářské profese měli svoje sdružení "Společenstvo živností dřevozpracujících," které napomáhalo k rozvoji výroby, k výchově odborníků, zamezovalo zbytečné konkurenci. V odborné stolařské škole, kterou společenstvo zřídilo, se připravovali jak učni, tak své znalosti doplňovali starší dělníci ve večerním studiu.

Ve dvacátých letech se do výroby začaly zavádět stroje a nová organizace práce, probíhala polosériová výroba. K největším výrobcům patřila Továrna nábytku, stavebních prací a dřevěného zboží Richard Osolsobě. Samostatné prodejny měl Osolsobě ve Vyškově, v Brně, Moravské Ostravě, Hodoníně a v Bratislavě, později i v Praze, Nitře, Jihlavě a Zlíně. V roce 1928 měl podnik 250 pracovníků, v roce 1937 již 280 zaměstnanců.

Firma Tusculum zaměstnávala 150 dělníků a měla prodejny v Praze, Brně, Bratislavě a v Košicích. Velkým výrobcem nábytku byla také po válce firma Skarytka a synové, která v roce 1937 zaměstnávala 110 zaměstnanců. Dále v Rousínově působilo mnoho drobnějších dílen s méně než padesáti zaměstnanci.

V roce 1920 vznikly v Brně Spojené umělecko průmyslové závody, a.s., které byly v roce 1937 největším výrobcem nábytku v Evropě. Zaměstnávaly tehdy 1 700 pracovníků. Společně s firmou Tusculum byly průkopníky přechodu od řemeslné výroby k průmyslové výrobě kvalitního nábytku, dostupného široké veřejnosti.

Období po druhé světové válce, zejména rok 1948, přinesl zásadní změny do nábytkářské výroby v Rousínově. Všechny podniky s více než 50 zaměstnanci byly znárodněny ( Tusculum, Osolsobě, Antonín Skřivánek, Antonín Sedlmajer, Antonín Skarytka, Otto Hoffmann a další).Ostatní byly postupně rušeny. Ze šesti nábytkářských provozů byl utvořen jeden závod s 900 zaměstnanci, který byl začleněn do Spojených UP závodů Brno. V roce 1958 získává podnik reorganizací nábytkářského průmyslu novém jméno UP závody Rousínov n.p. Největším obchodním hitem se stal sektorový nábytek UNIVERSAL, který byl známý v celé východní Evropě.

Po roce 1989 dochází k mnoha změnám " privatizace, orientace na západní trh a s ním i změna výrobního programu. Začíná se vyrábět nábytek z masivu, čalouněné soupravy a hlavním měřítkem je vysoká kvalita.

V roce 1992 došlo ke koupi akcií podniku podnikem Tusculum a nový název společnosti je Tusculum a.s., na jaře roku 2003 vznikla aliance Jitona " Tusculum, která dnes v pěti závodech zaměstnává přes 2 000 pracovníků. Společným vedením chce tato aliance pokračovat v rozvoji nábytkářské tradice českého trhu.

Literatura:
Rousínov " dějiny a socialistická přítomnost (F. Čáda, J. Janák, S. Hladký, Muzejní a vlastivědná společnost Brno, 1982)
Archiv Tusculum, a.s.

Rousínovský rodák Jan Pásek vydal knihu s názvem "Tančili jsme holančana aneb zlátnoucí šedesátá léta". V ní vzpomíná na léta svého mládí prožitá s rousínovskými kamarády. Kniha je k dostání v papírnictví Lopour a syn.